S Lenkou Oravcovou vedl rozhovor Martin Wagenknecht

Martin: Lenku Oravcovou jsem potkal na jednom hathajógovém výcviku. Mezi ostatními lektory, kteří se více či méně drželi linie „tradiční“ hatha jógy, působila jako z jiného světa. Její pojetí totiž vedle jógy a její filosofie zahrnovalo nosné poznatky z různých odvětví západní vědy. Poprvé jsem tedy slyšel slova jako: vývojová kineziologie, fascie, teorie biotensegrity a jiné.
Pro mě osobně toto znamenalo kompletní změnu pojetí praxe ásan. Díky Lence jsem si uvědomil především dvě věci. A sice, že praxe jógy by neměla být jen o úsilí a disciplíně, ale hlavně o vnímání a jemném nastavování. Jinými slovy nejde o to vlastní tělo „násilím“ přetvářet, ale spíše znovunalézat a posilovat jeho přirozené fungování, jinými slovy obnovovat „tovární nastavení“. Druhým důležitým faktem pro mě je, že přes všechnu fascinaci „exotickými“ naukami východu, máme pořád „západní mozek“ a některé koncepty (např. pančakóša popisující různé vrstvy a úrovně naší osobnosti) jsou snáze pochopitelné, pokud je vysvětlení doplněno o výsledky vědeckého bádání.
Přístup kombinující exaktnost západu s moudrostí východu (i když je velmi zjednodušené a zkreslující o tom takhle uvažovat) mi přijde v dnešní době zvlášť přínosný. Informací, ať už ze západu nebo z východu, dnes máme dostatek (možná i více, než je třeba), problém bývá s jejich interpretací a zasazením do kontextu. Pokud se to podaří, mohou se informace navzájem doplňovat a zrcadlit až vznikne něco, co má jednak pevné kořeny a jednak daleký přesah. Lenka je jednou z mála, kdo toto dovedou.

Když mi Lenka po těch letech, jež uplynuly od našeho prvního setkání, řekla, že chce otevřít vlastní školu jógy, zaradoval jsem se. Těším se, až z jejího poctivého celostního přístupu budou čerpat i další.
S Lenkou se čas od času sejdeme nad opulentní snídaní a dlouze hovoříme (dobře, já spíš poslouchám). Tady překládám zkrácenou verzi jednoho takového rozhovoru o józe, tanci, propojení a hlavně o novém projektu.

 

Martin: Jako první se nabízí otázka, jak to celé vlastně začalo, jak ses dostala k józe?

Lenka: Vystudovala jsem taneční konzervatoř a když jsem skončila s taneční profesí, byl přechod k nějaké šetrnější pravidelné pohybové aktivitě nutností na všech úrovních: aby se tělo nerozpadlo, aby se srdci nestýskalo a protože hlava nic jiného neuměla 🙂 Dalším důvodem bylo také to, že mým koníčkem byla západní i východní filozofie a zdravý životní styl. Jóga se mi tehdy jevila jako optimální spojení pohybu, filozofie a zdraví.

M: Zmínila jsi tanec. Dalo by se říct, co mají jóga a tanec společné?

L: Zajímavá otázka… poslední dobou si stále víc uvědomuji, že by měla být moderní jóga tanci v určitém směru podobná, aby byla zdravá. A nemyslím samozřejmě klasický balet nebo společenské tance, zkrátka žádný konkrétní taneční styl. Mám na mysli podstatu tance, tedy že tělem vyjadřujeme nějakou myšlenku, emoci, záměr. Nejde tedy o strnulé napodobování vnější formy, o snahu poskládat tělo do neobvyklých tvarů, něco stlačit a něco natáhnout, jak se to právě v józe často děje. V tanci by mělo jít o „flow stav“, kdy forma vyzařuje zevnitř a pozice, byť navenek nehybná, je obrazem vnitřního procesu. V józe se někdy zmiňují v souvislosti s vnitřním obsahem výrazy „bhava“ (stávání se něčím, charakter) nebo „mudrá“ (gesto), ale většinou se se záměrem pohybu nebo pozice moc nepracuje. Myslím si, že proto jsou terapeuticky tak úspěšné systémy jako např. tajči, protože jsou jakýmsi bojovo-energetickým tancem.
Čím je tělo pružnější, tím lépe a snáze se s ním můžeme vyjadřovat – komunikovat nejen navenek, ale i uvnitř sebe samých. V dobrém tanci stejně jako v dobré józe můžeme zažívat radostné propojení s vlastním tělem… a radost léčí…

M: Jsi známá tím, že jógu propojuješ s moderními poznatky západní vědy, mohla bys na nějakém příkladu ukázat, jak spolu jóga a věda mohou fungovat? Pro řadu lidí je to oxymóron.

L: Asi nejlepším příkladem jsou nové poznatky o pojivové tkáni (o fasciích). Objasňují proč a jak fungují některé jógové techniky, u kterých jsme se dřív museli spokojit jen s vysvětlením, že se tam něco děje s pránou, agni apod. Nebo poznatky vývojové kineziologie, která pracuje se základními vzorci pohybu a dává tak určitý řád do jinak velmi proměnlivého a těžko
definovatelného procesu, jakým je pohyb.
Myslím si, že jóga a věda by se mohly skvěle doplňovat, kdyby se jóga zbavila falešné esoteriky a vědci měli víc vlastní sebepoznávací praxe.

Všechny jógové techniky mají v základu přirozené tělesné a duševní funkce. Ty můžeme do určité míry ovládat, zvýraznit, utlumit, ale stále půjde „pouze“ o poznávání a práci s něčím, co v nás už v podstatě je. Takže opravdový jogín je vlastně vědec ☺

M: Nabízí se otázka: „Proč otevírat novou jógovou školu, když začíná být na trhu s jógovým vzděláváním evidentní přetlak?“

L: Poslední dobou vnímám stále se zvětšující a pro jógu v konečném důsledku dost nebezpečný rozpor mezi teorií a praxí. Tedy mezi tím, jak se jóga v médiích prezentuje (jako spojení tělo formující gymnastiky, fyzioterapie a psychoterapie) a tím, co je lektor na běžné skupinové lekci s většinovou klientelou schopný udělat.

Učím budoucí lektory už sedm let a pozoruji, jak má tento rozpor negativní vliv i na jógové vzdělávání. Obraz všemocné jógy láká k jejímu studiu, ale dosáhnout hlubšího pochopení zaběhnutými vzdělávacími způsoby ve vymezeném čase je velmi obtížné. Sama jsem absolvovala mnoho vzdělávacích procesů v různých cvičebních a jógových stylech, na nejnižší i nejvyšší úrovni, a při tom ve mně postupně narůstal pocit, že by se to přeci dalo dělat lépe.

M: Jak to myslíš?

L: Vnímám tu dva možné extrémy. První je přehlcení informacemi, které s jógou jakožto integrální a hloubkovou disciplínou nesouvisejí. Ono je to těžké. Vzhledem k požadavkům ministerstva má velká část škol společný základ (anatomii, fyziologii,
pedagogiku a psychologii) se sporty a fitness. To se zdá na první pohled logické, ale ve skutečnosti to většinou obnáší právě velké množství zbytečných informací. Zkrátka spoustu pouček a termínů bez vzájemných souvislostí a přímé návaznosti k józe. Některé věci si snad člověk se zkušenostmi a větším rozhledem dokáže dát do kontextu sám, ale začátečník jen těžko. Jiné věci pro učitele jógy snad ani upotřebení nemají.
Taková perlička pro ilustraci, já jsem se třeba učila (v rámci nejvyššího jógového vzdělání při FTVS) na psychologii jak zvládat předzávodní trému, na pedagogice jak sestavovat tréninkové jednotky v závislosti na závodním období a jiné tomu podobné a stejně „zásadní“ informace. Bohužel se ze všech těhle věcí psaly poměrně obtížné testy, takže je nešlo jako zbytečné jen tak hodit za hlavu.

M: A ten druhý extrém?

L: Příliš úzký záběr. Některé školy učí pouze jeden styl jógy (nejhrubší je dělení dynamická versus „tradiční“
hatha). V základu je to vlastně mnohem jednodušší, ale bez přesahu do jiných systémů (nejen jógových), bez odstupu a nadhledu pak většinou chybí chápání hlubších souvislostí. Tím myslím, proč ty zásadní prvky konkrétního stylu vznikly, kdy a k čemu jsou dobré a kdy a k čemu ne.
Jednostyloví praktikující inklinují k předpokladům, že mají něco výjimečného, co jiné systémy nemají a k přesvědčení „pouze my děláme tu Pravou a Nejlepší Jógu“.

Navíc obecně se v jógovém světě velmi často papouškují definice a důležitě a mysticky znějící tvrzení bez jasného pochopení a návaznosti na současné poznatky a běžný život. Tak vzniká mnoho rozporů, kdy teorie říká něco, ale ve skutečnosti to nelze naplnit, anebo se ani neví, jak to vlastně “doopravdy” má vypadat.
A pak je tu asi ještě jeden extrém, a to jsou rychlokvašné/intenzivní kurzy – jógovým lektorem za měsíc. Ty mají význam snad jen pro dlouhodobě praktikující, kteří už mají na co informace „zavěsit“. Začátečník si nedokáže za tak krátkou dobu vytvořit ani fyzickou, ani vědomostní nosnou strukturu.

M: Jaká je Tvoje vize?

L: Mým snem je jógové vzdělávání bez balastních informací, bez definic pro definice, bez esoterických „bajek“, bez „hraní si na Indii“, ale s úctou k jejímu odkazu.
Vzdělávání, které podporuje chápání souvislostí napříč prostorem i časem a dává informace, které jsou funkční pro běžný život. Vzdělávání, které nevytváří rozpor mezi teorií a praxí.
Mám radost, že na tomto neskromném cíli budu spolupracovat s kolegy, pro které je jóga nebo terapeutická práce s lidmi dlouholetým koníčkem i profesí a kteří si už prošli cestou nadšení i zklamání a nechybí jim nadhled ani „zdravý selský rozum“ Zároveň si uvědomuji, že všechny jógové školy se snaží splnit nesplnitelné.

M: Jak to myslíš?

L: Jak už bylo řečeno, jóga v rámci ministerské akreditace spadá pod oblast sportu. Takže „oficiálně“ (podle směrnic ministerstva) by měl být jógový učitel sportovec a podle toho, jak se jóga prezentuje veřejnosti, navíc fyzioterapeut a psycholog v jednom. A to nesmíme zapomenout na to, že naprostým základem jógové filozofie jsou etická pravidla, takže ke sportovci, fyzioterapeutovi a psychologovi musíme ještě přidat… dobrého člověka(!!!) Ale na takhle vysoký cíl máme stejný rozsah a z velké části i náplň vzdělávání jako trenér z posilovny, fotbalista nebo jakýkoliv jiný sportovec (nic proti nim;-)).

Více o Škole jógy a zdravého pohybu najdete zde.