Petr: Martine, nejdřív bych měl otázku, která cílí na tvoje „jógové kořeny“. Pamatuji si tě jako pravověrného „aštangistu“, ale dneska už bych vlastně nevěděl, kam tě zařadit … Co se stalo? 🙂
Martin Wagenknecht: U téhle otázky jsem si vzpomněl na film Enlighten Up. Tam jde o to, že se „nestranný“ novinář rozhodl vyzkoušet jógu a její efekty na vlastní kůži. Přistoupil k tomu velmi poctivě a na tři měsíce se jí naplno věnoval. Byla to velká jízda a děly se věci – jak víme my všichni, co se do něčeho naplno ponořili. Na konci ale zjistil, že jóga je super, ale že nejvíc ho baví lézt po skalách, což si do té doby neuvědomil.
Mám to podobně – jen tedy rozložené v delším časovém úseku. Ashtanga vinyasa je skvělá, díky ní jsem vstoupil do jógového světa. Postupně jsem ale zjistil, že mi více vyhovují jiné přístupy. Respektive, že mi nejvíce vyhovuje se pohybovat mimo „škatulky“ a různě je kombinovat. To, že se člověk rozhodne od jedné metody posunout někam jinam, neznamená, že ta metoda nefunguje. Naopak, spíše by bylo podezřelé, kdyby člověk léta letoucí setrvával na úplně stejných pozicích. Podobně to vnímám i u svých studentů, pokud si někdo skrze jógu uvědomí, že ho více naplňuje třeba taiji nebo vyšívání, budu rád a budu to brát jako ocenění svojí práce (smích).
Petr: Co ti ta léta cvičení Aštangy a s tím spojených cest do Majsůru dala? (pozn. Majsůr je jihoindické město, které je de facto kolébkou cvičení Aštanga Vinjása jógy).
Martin: „Ashtanga“ je taková moje první jógová láska. Do jógového života mi dala to nejdůležitější – a to poznání, že změna je možná. Když bych použil citát jedné svojí „cvičenky“ – karty v životě nebyly rozdány definitivně. Občas máme pocit, že věci nějak jsou a už o nich nespekulujeme – jóga může být krásnou cestou k uvědomění, že to, jaké jsem dostal a dostávám karty, je do jisté míry jen moje zásluha a že pokud opravdu chci ty karty změnit, můžu. Finta je se nezaměřovat na ty karty, ale na toho, kdo je dostává. Zkrátka nejprve si zamést před vlastním prahem a pamatovat, že „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.
Ze začátku jsem ale o tom takhle nepřemýšlel. Byl jsem uchvácen, co moje tělo všechno dokáže. V opakující se sestavě jsou všechny pokroky krásně vidět. Probíhají v rychlosti přímo úměrné vynaloženému času a úsilí. No a když si to člověk takhle osahá na fyzické úrovni, zjišťuje, že se dají ovlivňovat i ty jemnější úrovně, i ty další „obaly“ naší bytosti. Stačí „jen“ pravidelně každodenně chtít. A zase se dostáváme k tomu, že problémem není, že by něco nešlo změnit, ale že se tak nějak nechce z té naší komfortní zóny (i když je mnohdy spíše diskomfortní). Zvyky jsou železná košile. Byla by ale škoda životem projet na „autopilota“.
Petr: A co ti … vzala? 🙂
Martin:Tahle otázka je na místě: jóga – a ashtanga vinyasa zvláště – není procházka růžovou zahradou, kdy se člověk kochá cestou a jen tak mimochodem přijímá benefity.To, že se to tak ze začátku může zdát, je jiná věc (smích). Na cestě člověk potká mnohé slepé uličky, ze kterých by se měl poučit. Ta cesta není přímá, ale klikatí se. Nikdy nekončí, zato mnohokrát začíná. Pro mě osobně se ta slepá ulička ukázala v samé povaze ashtanga vinyasy tak, jak jí nyní vnímáme. A sice v přesvědčení, že je nějaká jedna metoda univerzálně platná. V přesvědčení, že je tu ta opravdová jóga, která bude fungovat všem bez rozdílu a kterou stačí následovat a „Ono se to samo stane“. A nemusí to být otázka jen ashtanga vinyasa jógy, ale i ostatních směrů, které tohle o sobě mají potřebu rozšiřovat. Velmi snadno se pak stane, že člověk pro samou metodu, kterou „musí“ následovat, jaksi nevšimne, že už mu tahle metoda nic nového nepřináší a že ho naopak spíše blokuje a uzavírá. Když to řeknu natvrdo: ve svém vrcholném „ashtangistickém“ období jsem byl striktní rigidní extremista s klapkami na očích každé ráno provádějící sebetrýznivé jógové „galeje“ (smích). To ale není problém ashtangy. To je můj problém, že jsem svoji osobní moc a odpovědnost za svůj vývoj jednostranně delegoval zrovna na tuhle krásnou praxi (a tím ji pro sebe té krásy zbavil).
Petr: Podílíš se v rámci různých institucí na školení budoucích lektorů jógy. Zároveň jsi ty sám vystudovaný pedagog – co považuješ při výuce lektorů za nejdůležitější z hlediska řekněme „metodiky“ výuky?
Martin: Asi bych to neměl přiznávat, ale svým způsobem jsem pedagogický pesimista (smích).
Když se podíváme na to, co by vlastně lektor jógy měl ovládat, těch věcí nebude málo. Lenka Oravcová říká (a má pravdu), že lektor jógy by „oficiálně“ měl být tak trochu sportovec a navíc trochu i fyzioterapeut a psycholog. K tomu všemu musíme připočíst to nejzásadnější – hlavně (!) by to měl být dobrý člověk. Ta laťka je vysoko. Jsem pevně přesvědčen, že do toho spíše člověk dorůstá a dozrává, a že v zásadě není možné mu to implementovat zvnějšku. Všichni to známe, že učitelé, kteří nás nejvíce ovlivnili (a to nejen v józe, ale třeba ve škole), byli vesměs velmi osobití co do přístupu a hlavně „zapálení“ pro věc.
Samozřejmě, že když má člověk vyrazit „mezi lidi“, jen zapálenost nestačí – je potřeba znát i „odvrácenou stranu jógy“. Každá mince má dvě strany. Co jednomu pomůže, může jinému uškodit. Proto se snažím ásanovou praxi uvést do našeho dnešního kontextu a varovat před nekritickým přejímáním a kopírováním ásan a jiných technik. To, co je z mého pohledu zásadní a má zase přesahy do jemnějších úrovní – jóga je o hledání osy, harmonie zdánlivých protikladů, není to trénink cirkusových artistů (smích). Tohle stojí u mě na prvním místě. Tomu, že Ind (sedící celý život na zemi) před sto lety bez problémů založil padmásanu (lotosový sed), rozumím – tomu, že máme tendence se nutit k tomu samému bez ohledu na kondici našich kyčlí (jež je dána i vlivem našeho „západního“ životního stylu), rozumím o poznání méně. Vlastně tomu nerozumím vůbec (smích).
Rád bych tady trochu odbočil k otázce, která se vzděláváním lektorů souvisí. Tu otázku si asi položil každý: kdy by člověk měl s učením a sdílením začít? Moc se mi v tomhle líbí Andrew Eppler. Ten říká, že člověk je připraven učit jógu v okamžiku, kdy si někdo jiný všimne, že umí něco zajímavého. Tím tedy nemyslím stoj na rukou nebo nohu za krkem a jiné „sexy pozice“, kterých je plný instagram. Kdy ten člověk zvenku k Tobě přijde a řekne něco ve stylu: „Jak to děláš, že seš tak v pohodě. To chci taky. Ukážeš mi, jak na to?“ Dává mi to větší smysl, než dnešní: mám papír, a můžu tedy učit. Ideální je si projít celé pomyslné kolečko, nejprve učit kamarády a známé – ti vám taky dají feed back a vy si to na nich „ozkoušíte“, a teprve postupně se propracovat až k lekcím pro veřejnost.
Petr: V rámci školy NEXT LEVEL budeš mít prostor tří víkendů – na co se mohou účastníci těšit? Koho si myslíš, že by mohlo tvé pojetí nejvíce oslovit?
Martin: Jak tady už zaznělo: k praxi jógy se dá přistoupit řadou způsobů. Hodně lidí jí má spjatou s jistou abych tak řekl ásanovou ekvilibristikou a svůj posun posuzuje podle počtu uzlů, do nichž je schopen svoje tělo zamotat. Nic proti tomu, sám jsem si s tímhle přístupem užil svoje (smích). My půjdeme trochu v obráceném směru. Spíše než zauzlovávat se budeme rozmotávat a hledat osu, hledat optimální nastavení svého těla – jemnými korekcemi a budeme pozorovat, co to dělá s naším dechem a s ostatními jemnějšími vrstvami naší osobnosti. Když bych to měl shrnout do jednoho hesla: Méně může být více. Je jasné, že tento přístup osloví ty, kteří už mají fázi intenzivního ásanování za sebou, a také ty, kteří spíše než intenzitu mají raději hloubavost a jemnost. Tím tedy nechci říct, že se budeme úplně „flákat“, to ne. Rád bych v rámci svého působení nabídl jednoduchou sestavu vinyasy a na ní ukazoval, jak k ásanám přistupovat z různých „úhlů pohledu“. Nepůjde tu tolik o úsilí a cizelování pozic, co se týká dokonalosti formy, ale spíše o vnímání, co se týká prožitku „kompaktnosti“ s mnohými přesahy. Za sebe vnímám hlavní poslání celé školy NEXT LEVEL v tom nabídnout PŘESAH.
Petr: Teď možná trochu osobněji 🙂 Jsi otcem dvou malých dětí – jak se ti daří skloubit roli táty, partnera, lektora jógy cestujícího po celé ČR, živitele rodiny a nadto člověka, který se snaží jógu „nešidit“?
Martin: Otázka je, jak definovat jógu a co to znamená ji „šidit“ (smích). Je jasné, že ásanová praxe není na takové úrovni, jako bývala. Na druhou stranu bych tu rád zmínil svůj oblíbený citát Pattabhi Joise (zakladatel ashtanga vinyasa jógy), ten prý říkal: vykašlete se na série (v ashtanga vinyasa józe jich je prý šest – běžný smrtelník si ale bohatě vystačí s prvními dvěma) a cvičte sedmou sérii – založte si rodinu. Ukazuje to, že i ta ashtanga vinyasa jóga, jež je braná jako hodně fyzicky orientovaná, by měla mít ten už zmiňovaný přesah. Že ta opravdová jóga začíná až mimo podložku. Na podložce tam jsme machři, ale co když se z ní zvedneme? Mám tedy pocit, že teprve teď se potkávám s pravou jógou a musím sebekriticky přiznat, že poznávám pomíjivost svých jógových „výdobytků“. Opravdu, ve většině „nových“ situací mi to, že si umím dát nohu za hlavu příliš nepomůže (smích).
Jóga je o hledání souladu a právě skloubit ty role – o kterých mluvíš a se kterými máš sám bohatou zkušenost – je jóga par excellence. A na to, jak se mi to daří skloubit, by ses měl spíše zeptat mojí ženy (smích).
Já si z toho odnáším to, že i když je člověk mimo osu a v disharmonii, učí se, co to znamená být v ose a harmonii. A těch situací mimo osu, kdy zároveň vylézají na povrch věci, které už člověk považoval za vyřešené, si člověk jako rodič užívá požehnaně (smích).
Více o škole jógy NEXT LEVEL zde.